Bezpráví doupě rozvrátil hněv lidu,
když marně volal k Bohu ve svém hoři –
a myslil, že již zkrušil všecku bídu,
když, zlomiv pouta, volnosti spěl k zoři.
Svět ztopil v krvi, doufaje, že v klidu
pak lidstvu nový na zemi ráj stvoří –
leč snů jen vlastních slavil panichidu,
svrh modly staré, novým však se koří.
Na sloupu génius ta pouta zvedá
zlomená k nebi posud – ale běda!
Dnes ze zlata jsou jiná a víc tíží.
Sen o svobodě, štěstí? Paříž dřímá –
vše v rozkoš zde a v mamon se zas hříží,
a jen kdes v podzemí to časem hřímá...