Cizinců plémě deptá slávy chrám
a volnosti syn zmírá v okovech –
my v pláči lkali dědů na rovech,
když naděje svit každý zhasl tam,
a šli jsme, v prsou jenom těžký vzdech –
my v pláči lkali dědů na rovech.
Nám struna zlatá k pouti nezvučí,
neb její ston již v ňadrech dokonal,
než v duši pěvce tvůrčí um ji vzňal –
vzdech zoufalý ji v hrudi umučí –
i zhasne žár, když k písni teskné vzplál,
když v duši pěvce tvůrčí um jej vzňal.
Vždyť píseň znectěna – na mostě kamenném
Kmet-žebrák mrzce v kleté struny hrál,
s pohrdou v zraku, s divou záští v něm.
Tam v hadrech zmíral šašek – dříve král –
dav nepřátel jej v smíchu poslouchal.
My znikáme krok za krokem v tu dál –
zlámáno kopí, v blátě korouhev –
my dožili a dobouřil náš hněv,
nám bujné vzněty smutek pochoval...
My klesli – čerstvá kouří k nebi krev –
zlámáno kopí, v blátě korouhev!