V chmýr zlatých krůpějí, jež blýskly po lese,
med blahých vzpomínek mi větřík zanese
a v luzný sen je ztopí.
Kdys v chladu jeseně já zpíval na buku,
jak včelky mihly se kol v družném souzvuku
dvou nožek sladké stopy.
Mha nad ně průsvitná již stříbrný tká lem!
Zdaž snivá pohádka to v lesku duhovém
sem k mému hnízdu slétla?
Snad píseň kouzelná to šumí po háji
a v záře prsténcích se víly koupají,
kde sobě lůžko spletla?
Slyš, kroků ztichlý tlum se ozval ve mlází –
zdaž laň to s kolouchem si k pastvě přichází
a větří, jata strachem?
Ó ne – hoch s milenkou, tak šťastni, v jeden spěch
šli spolu, za ruce, svit hrál jim na ústech
a štěstí v oku plachém.
Síť broučků třpytivých jim spěla v zápětí,
když stínem houštiny dál v tichém objetí
se brali zadumáni...
Jim v zracích plápol hvězd se jasnil, červený
květ vzpučel pod nohou, kde krok jich blažený
na kypré stanul stráni.