Odešla radost od mé duše
a nevím, kdy se vrátí,
jak požár když se přežene
v ní stébel po souvrati.
Kde jste, kde, skřivánčí vy hnízda,
z nichž tolik znělo písní?
Již nehlesne ni křepelka
chrp, máků v tísni.
Odlétly naděje též všecky
kdes dálek do neznámých,
a duše jen se rve a zdírá
v trnitých strastech samých.
Jen bolest otvírá si dvířka
a tiše ke mně kráčí –
já cítím, jak mne spínají
ta křídla dračí.
A tiskne již rty svoje lačné
tam k srdci, jež se chvěje,
a chtivě loká krev mou rudou
a divoce se směje.