Pojď, snivá noci, k srdci mému,
schyl peruť hvězdnou, tajemnou,
blesk žhavý svého diadému
rozprostři nade mnou!
Obejmi mne v své kouzlo jemné,
v paprsků hvězdných jasný lem,
by myšlének mých zjevy temné
zanikly obzorem!
Zahal mne v háv svůj stříbrotkaný,
chorému srdci úkryt přej,
nechť otevře mu zlaté brány
snů luzných čaroděj.
Nechť naladí ty chvějné struny
a v kraje zbloudí nadsvětné,
má duše na paprsku luny
s ním v ráj ten zalétne.
Nechť rozklene tu zlatou báji,
zpěv ptáčků ze sna probudí,
zas budem o květném snít máji,
on stesk náš zapudí.
Zas budem šerým bloudit krajem,
pohádek pásmo upřádat,
z nich každá čarovným je rájem,
má z hvězdných růží šat.
Pak pospolu si v háji sednem –
tu slza skane k poupěti,
a k nám též v lesku nedohledném
sen libý přiletí.
A my si nový ráj zas vdechnem –
co život snul, sen ozlatí,
a my si z hloubi duše vzdechnem:
hle – přec jsme bohatí!