Již tmělo se. Bouř táhla, z mraků k zemi
se spouštěly již deště krůpěje...
Váš parasol a klobouček – ach s těmi
kam v přívalu se člověk poděje!
Ta úzkosť vaše a ten pohled němý,
– můj deštník snadně oba zakreje –
již spolu šli jsme, opuštěni všemi,
však jaké v duši sny a naděje!
Dvě růže měla jste, z nich žlutá svadla,
leč rudá byla svěží, jeden lesk –
ta růže na vždy v moje srdce padla...
Byl okamžik to – leč co já v něj skládal!
Pak zmizela jste – a v mé duši stesk,
že jsem vás o tu růži nepožádal...