Nemohu zapomenout – sladký přelud ten
se před hasnoucí staví oko moje,
a zmírající dozvuk dávných snů
zas klene chrám, v němž bohem láska tvoje!
Nemohu zapomenout! Mladistvé sny ony
co jiskry ztracené zní ještě písně stony!
Kam čas ten zapadl? Já k světlu toužím jen,
a ani jedna hvězda nekmitá mi,
však lazur očí tvých, těch zářivých,
mě vábí k tobě přec – tam za horami –
nemohu zapomenout! Láska naše mladá
vždy ještě ve zrak můj mi slzu vkrádá.
Proč sen ten zašel již! Dvé srdcí našlo se,
by letem společným se vznesla v ráje,
a nyní – led, co žárem háralo,
a nyní – poušť, kde mohly kvésti máje!
Nemohu zapomenout! V zašlé blaha kraje
přec z dálky bledá vzpomínka mi vlaje!