Na perském koberci tu leží nahá,
jak vyšla, krásy zázrak, z koupele;
spí serajl, ó co v duši cítí blaha,
jak proudí krev v ní jaře, vesele!
Žert nebo choutka, ručkou chtivou sahá
po dýce z damascénské ocele –
však vytáhnout ji z pochvy ještě váhá,
a v ozdob směs jen zří teď nesměle.
Zde žena a zde dýka – obě zrádné,
dřív, nežli tušíš, do srdce vjel hrot –
však horší žena, jí nic neovládne.
Jen chtíč jí vůdcem, když tě chytne v sítě –
však náruč tu bys rád vzal za život
a mroucím rtem jen šeptl: „Miluji tě!“