Thalassa! V dálku slunce koule žhavá
z paprsků kštici do vln temných noří,
z ní na hladině zlaté proudy hoří
a v řasách stříbrný hrad mlhy vstává.
Břeh spí, jen v koutě loď se houpe tmavá,
tůň ze safírů dlouhým stínem boří –
na stožár racek usedl, a v hoři
příšerným křikem s bohem slunci dává.
Čím dál, tím moře v hlubší klesá stíny,
svůj povrch svírá stěnou smaragdovou,
leč v tom svit luny zablýskl v ní siný.
Ó božské Umění! Nechť noc kol vezdy
šlář vrhá černý, tmy ať žitím plovou –
z nich tebou, jak z těch vln, přec blýsknou hvězdy