My umírali bez bázně a vzdechu,
když cizinec nás v poutech k smrti vedl.
Nezalkal jediný z nás o útěchu,
s úsměvem každý k smrti oko zvedl.
Jen jedna slza zrosila nám líce:
– O vlasti! máj tvůj nevrátí se více!
Nad Prahou rudá zář, my na lešení...
Kat kyne – tělo za tělem se kácí,
krev pije zem a v krev se půda mění,
a záblesk slávy na vždy v dál se ztrácí...
My, pohár dopili – zrak hasne, zmírá – –
– Ó vlasti! máj tvůj hrob již obestírá!