Jdu stínem lesa, pablesk slunce temnou
zasvitl houštinou a kráčí se mnou.
Na křídlech větru, nežli jsem se nadál,
květ zlatých písní do mé duše padal.
Hned jásal v zpěvu kosa, hned zas v spěchu
si k muškám v stříbrovlasém used mechu.
Teď v páru vonnou smrčin dychl rázem
a jehněd ztemnělý déšť střásal na zem.
I v kadeř světlou kapradí se vpletl
a hrál si v trávě sám. Pak k olším slétl
a vlnu šumného tam zdroje zčeřil,
jenž z hloubi prýštil se. A já jsem věřil,
že nerušený klid, jenž kol se klade,
jest štěstí úsměvem mé duše mladé.
Leč sotva myšlénka ta duší třpytla,
již sítí v blankyt očí tvých se chytla.
Já k srdci tulil tě a líbal skráně,
a na nás z lesa dívaly se laně.