Pod hrází, skryt v olšoví,
starý mlýn sní zpola,
netřesk sedl na krovy,
sliz a plíseň v kola.
Mech se vine po střeše,
břečťan splývá při zdi,
pod okapem k potěše
holoubků pár hnízdí.
V okně, lásky v zástavu,
zkvetlou myrtu zříti,
níž proud hbitý od splavu
v zeleň luk se řítí.
Pláň zde krásou neskrblí,
jeden květ kol nivy,
a mlýn, stařec přihrblý,
v dumě zří ty divy.
Žernov puklý v nádvoří,
schody rozvráceny,
a přec štěstím hovoří
k duši tvé ty stěny.
Jak by děly: – Vlň se dál,
nivo plná zlata,
čas náš ještě nenastal,
však už z dálky chvátá.
Z květu vzroste plný klas,
z klasu zrno živné,
ženců zazní píseň zas,
žár až léta kývne.
Z plných stodol zavolá
jarý klepot cepů,
bystrý proud nám na kola
vběhne v divém tepu.
Oživne zas starý mlýn,
zbudí se v něm síla,
ze zásypů bude v klín
padat moučka bílá.
Byť nám vichr střechu rval,
ničím vše ta ztráta –
šum jen, zraj a vlň se dál,
nivo plná zlata!