MELUSINA.

Z nebeského měsíc luku zlaté střely k zemi spouští, kouzlem divně sladkých zvuků slavík zaklokotal v houští.

Vzhůru v reje z niv a lesů, dokud noc k nám chýlí křídla – spějme rychle, v bujném plesu do vln čarovného zřídla!

Světluška již hoří na olších a v kvítí, bludičky se noří z bahniska a sítí.

Vstaňte, noční larvy, komáři a můry, červánkové barvy roznášejte v chmury,

havěť netopýří s chrobáky ať víří, ještěrky a žáby vzhůru v tanec divý –

v rej nás volá, vábí s nebe měsíc křivý. Jaká všude pučí krása, jak nám radost v srdci jásá!

Chřástal pláče nad výtoní, ale k tanci slavík zvoní. Vzhůru v reje z niv a lesů, dokud noc k nám chýlí křídla –

spějme rychle, v bujném plesu do vln čarovného zřídla! Jen dále, krásné dámy, v sněm. Já snila v sadě rozkošném.

Mne líbal motýl růžolící. Sem žal mě pudí – těžko říci. Ty z daleké jsi přišla strany? Ach, prchl můj hoch milovaný!

Již neznám stání, blaha zvuku, a marně za ním volám: Kuku! Již nezná stání, blaha zvuku, a marně za ním volá: Kuku!

Tiše, hlučná změti! Šerem chrobák letí, sršáni a vosy med již k hodům nosí,

housenka již z puklé dobyla se kukle – luna v proud se níží, královna se blíží!

Jsme síly přírody, jež věčně tvoří, sny zlaté nesem v každý strom i keř, sbíráme rosu při měsíčné zoři, z ní duhy tkáme do stínů a v šeř.

Brouk, včela, květ z nás čerpá vláhu žití, jsme duší všeho, co jest ruch a ples, kde mrtvá hmota, dech náš poupě vznítí, zdroj námi jásá, niva, sad i les.

Noc čarovná když zavolá nás k reji a stříbrem luny vzplanou štíty hor, po luzích, hájích zpěvy naše znějí, vil královna svůj k tanci vodí sbor!

Buď zdráva, mocná paní! Vil sbor se tobě klaní. Již luna plá a slavík pěje, dej znamení, ať začnou reje!

Tam dole v zámku z křišťálu, kde vlna bije v skálu a v lastur kvítí kde svítí

lesk perlí, plamen korálů – v té modré síti vodních cest, kde po životě žádná zvěst, jak smutno jest!

Ach! marně teď mu touží vstříc mé srdce, jaro na tisíc když květů střásá – jak jásá

zpěv skřivanů, let holubic! Vzduch láskou zvoní v šírou dál, jen v lůně modrých vod a skal zní těžký žal!

Jen jednou v pustý duše sad paprsek divně luzný pad – to rytíř krásný v proud jasný

zřel nachýlen, pln sladkých vnad. Mé srdce ranil jeho zrak, již prchal z ňader bol a mrak, on zmizel však!

Má paní v teskném zamyšlení? Ach, pro mne radosti už není! Noc plna krásy, plna vůně. Mé srdce lásky touhou stůně.

Ó běda tomu, třikrát běda, kdo lásce věří, lásku hledá! Je člověk, nebo z duchů řady? Jest modrooký, štíhlý, mladý?

Pln krásy neskonalé zřel do vln nachýlen – ach, k němu touží stále mé duše každý sen.

Nes štít, a při svém boku měl meč, roh ze zlata – žár něhy plál mu v oku, jím hruď má prohřáta.

Zřím v lásce jen svou zoři, jen k němu toužím v dál, ať k blahu nebo k hoři, mně na vždy srdce jal.

Zří v lásce jen svou zoři, jen za ním touží v dál, ať k blahu nebo k hoři, jí na vždy srdce jal.

K ďasu! Toť sluj plná čertů. Zpět do houští – věc není k žertu. Žel buď této zvěsti, není tobě k štěstí!

Zákon mocné síly poutá všecky víly: v náruč pozemšťana vášeň kterou schvátí,

jednou oklamána, zpět se nenavrátí. Lásky sen je vratký – vzpomeň vlastní matky!

Má matka! Zrušen slib jí daný – – Teď kletba štve ji v dálné strany. Vše pryč, co blažilo ji dříve – – Jen bloudí, kde hřmí vichry divé.

Mne šťastnější přec, neboť znala, čím blaží láska neskonalá! Slyš – – bludných lovců jde k nám četa. Co zamýšlí ta havěť kletá?

Malý Puk to řekl kdes, když kvet hloh a voněl vřes, v měsíčném když svitu víly tkaly břízám oblek bílý.

– Že je láska blud a mam, kdo jí věří, přede klam, Oberon že s Titanií marně k sobě touhou nyjí...

Malý Puku, děl jsi lež, rychle v stíny lesa běž, uzříš, vše jak láskou pučí, květ jde květu do náručí.

Vždyť jen láskou kvete máj, láskou pěje drozd i háj, v každém srdci, v každé hrudi láska zázraky zas budí.

Malý Puku, cos to řek? Již se zarděl červánek, Oberon jde s Titanií, láskou se jich duše zpíjí.

Malý Puku, skrýt se spěj – přijde lásky čaroděj, v náruč klesneš malé víly, v zoři než vzplá den zas bílý!

Pryč odtud! On! Má duše plesá! Můj pán! A sám zde v středu lesa! Div krásy zřím – sen duše mojí! Zlou léčku ďábel pánu strojí!

Ó paní! Buď mé duši zoří! Mé srdce k tobě láskou hoří! Ach! Za jedinou lásky chvíli ať věčný žal se ke mně schýlí!