Jahvé, již se připozdívá,
co se s námi stane?
Vlaje divá mračen hříva,
hoře tam, kde stane,
naděje svit noc už skrývá –
zdaž kdy jitro vzplane?
Zavrhl jsi ve svém hněvu
syny Israele?
Hluk střel, nářky místo zpěvu
k obloze hřmí stmělé,
plno hrůz a děsných zjevů
světem se kol stele.
Vypáleny vsi a chaty,
města v rumovišti,
dobro, láska z duší sváty,
zloba jen v nich sviští...
Kde Tvé lásky paprsk zlatý?
Kde máj doby příští?
Volá k nebi naše bída,
ruce k Tobě vzpíná:
„Hynem!“ Však jen děs ji hlídá –
v krvi země siná.
Proč nás trestáš, marně zvídá –
kde že naše vina?
Proč Tvá moc v té dřímá chvíli,
kdy zlo ničí světy?
Jsme Tvé děti! Vše kdy šílí,
přej nám spásné mety!
Mlčíš?... Ne – cos vzduchem kvílí –
– „Otroci jste! Skety!“