Na kříži zmíral Kristus. Tesknou duší
zřel život svůj – zas, obraz za obrazem,
co učil i co činil, spatřil rázem –
že dosti nebylo to však, on tuší.
Vždyť tolik bídy, tolik strastí na zem
vždy vrhá osud – vše, co dobro kruší!
Spět v pomoc? Jak? Zla svědomí kdo vzruší?
Svět, zdá se, v zkázu klesá pekla srázem.
A z očí Krista padá slza vroucí
lítosti, hoře – leč když zem ji vpila,
z ní červený květ vzpučel svěží, žhoucí.
Květ Slitování! Běd on zahnal mraky
i z lidských srdcí – naděj v nich zas žila!
Zřel Kristus div – a klidně zavřel zraky.