Cos z moří severních jí tane v zraku,
kde zeleň tmí se stíněna brv sítí.
Mníš, u rybárny sedíš za soumraku,
ten zlatý písek ve vlasech jí svítí.
Hluk moře slyšíš a skřek divých ptáků,
a náhle stesk tvou duši ve spár chytí –
půl žena z lidu, Loreley půl s vraku
tě láká v klín a dal bys zaň půl žití.
Sníš o kraji, kde s průplavů se zdvihá
les stožárů, kde mizí slunce v dálku
a nyvě sladký přelud zrak tvůj stihá...
Ó, probuď se! Zde na jiném jsi místě:
Ta Loreley mdlý mok ti nese v šálku
a – ne krev, v žilách kakao má jistě.