Údolím šli jsme stínu, strast s námi,
však v dáli blýská světlo, zrak mámí;
my šli jsme, psoty dravé hřměl příval,
a v srdci divně tklivý hlas zpíval:
„Ať bolest tiše jen dříme –
my se již nevrátíme.“
Tak sladce, slavně bylo pak v duši,
když osud štěstí kruší, ať kruší!
Co z toho, jestli dojdem kdy cíle?
Ta jedna nad vše věky nám chvíle:
„Mlč, srdce, bolest ať dříme,
my se již nevrátíme.“