Step šírá hoří jitra zlatem, zpěv k nebi jásá skřivanů, tři jezdci stepí letí chvatem po svěžím, lesklém buřanu.
Až náhle jako had proud řeky v zrak jim pad, jenž hučel, šuměl, v step se nořil. Tu první jezdec zahovořil:
„Hoj, Volho, řeko šumná, divá, pusť k sestře na druhý nás břeh! Chcem zvědět, zdali zdráva, živa; nám těžký smutek v duši leh.
Ji Roman, rok již snad, odvedl ve svůj hrad, čarovnou jako svěží růže: či šťastna u svého je muže?“
Leč řeka bystré vlny chmouří, jich bílé stříbro mění v kal, a z hluboka dí jako bouří: „Žal, věrní bratří, žal vám, žal!
Květ její tváří zvad, tluk její srdce, schlad, ji Roman ubil krutě, zrádně, spí týden již v mé hloubi na dně.“
Ne lotosu květ snivý, bledý se noří z vod, ne hvězdy svit, leč běda, skrz háv mlhy šedý se obraz dívčích údů kmit,
tak luzný a tak mlád, tak plný krás a vnad, to na vlnách spí mladá žena a řeka hučí, pláče, stená!
Kapradím propleteny vlasy, zelená pěna líbá ret, kol boků vodní pnou se řasy, u ňader bílých růží květ:
jen k srdci štír se vkrad, proud krve plynul ztad, ten vlny třísní v toku stálém a srdce bratří zmírá žalem.
Zdaž klam to byl a pouhé zdání? Teď mrtvá otevřela zrak, své rámě k bratrům zdvihá v lkání a dí: „Kol noc a stín a mrak,
on mě tak míval rád, leč v duši mráz a chlad, ten vyžeh lásku – hle, nůž zvedá a v srdce vráží, běda! běda!“
Zas kalná přivřela se víčka, zjev mizí v hloubi jako snem, jen žlutý lotos vlna hýčká, kol břehu tvoříc zlatý lem.
Šum větru kývl z lad, s ním řev a cinkot stád, step oživla, leč bez oddechu dál bratří v divém letí spěchu.
Hle, na skalném se zdvihá tesu hrad k nebi chmurný, černavý, v něm číše zvoní v bujném plesu, ji chasy ryk vždy pozdraví
a manů. Vášní vzňat, jen Roman posavad k pohárům zlatým neusedl a v duši divný hovor vedl.
Rok prchl v časů moře bezdné, kdy v síni té zněl šum a zpěv, a láskou zpit, on v oči hvězdné zřel nejkrásnější ze všech děv
a líbal v divý chvat jí rty i ňadra, šat: tím štěstím, které rozkoš vysní, svět zdál se mu být májem, písní!
Leč zniklo vše jak báje zlatá, jej vábil carský více kvas, z náručí ženy, zmámen, chvátá, nelíbá rty ni hedbáv řas.
Když soumrak v step se klad, tam bral se napořád, kde lesk a přepych, vřava pustá, a jiná k líbání kde ústa.....
Car Vasil sedm dcer má v hradě, jich žhavý zrak jak vlčí mák. – Již Roman o mrzké sní zradě, nad hradem černý krouží pták –
kol tichne luh i sad, noc volá, na západ kdes ve vlnách jen zkrvavený trup zabělel se mladé ženy.
Však zítra v nový s carskou dcerou má sňatek vjíti, jaký ples! Nechť zvoní číše hudbou sterou, chce kníže vesel býti dnes!
Jak bouřný vodopád hřměl číší třesk a svád, když o vstup náhle v prostřed hodů tři kupci prosí z Novgorodu.
Svatební šperky v zlaté skříni, jdou, kloní šedé brady v před. Ruch, výskot náhle mlkne síní – proč kníže Roman v tváři zbled?
Zdaž vichr do arkad tak zavyl, štěkl v zad, že prochvěl hrudí všech jak mrazem? Své břímě kupci vrhli na zem.
Zdaž perly v něm a drahé látky, zdaž hermelín neb jiný skvost? Ó hrůzo! vše se valí zpátky – to divný přibyl k svatbě host,
ne šperku tam je znát, jen trup a kosti, hnát a pod srdcem kdes trčí dýka – blesk boží stihni vražedníka!
Leč kupci – což to? kde ta změna? Zde mrtvé ženy bratři jsou, jež nepohřbena, neželena dál v divé řece plyne tmou...
Jich meče blýskly z řad! Vzkřik zazněl odevšad, než chasa přiskočila blíže, již v krvi klesl Roman kníže.
Cookies on Poetry Cove