Kníže Oleg.

Nerozbíhá se to po stepi vlk šedý, neletí to k slunci orel na výzvědy, leč syn Svatoslava, kníže Oleg, znovu s družinou se vrací z boje k Černigovu.

Na brunátném oři v zlatém cválá třmenu, hrdým zrakem pýcha blýskla do plamenů – jako černé mračno, které zhoubu chová, obrátil se, v tato zahovořil slova:

„Od pramene Donu k Sinému až moři města, vsi i hrady síle mé se koří. Murom, Kyjev zlatý, ruská země celá pod mým krokem v bázni třásla se i chvěla!

Izjaslava v hrob, již srazila má ruka, dnes jsem pobil Plavce, vyhnal Svatopluka – ale vše ta sláva, chlouba marná slovy – není milejší mi nad meč ocelový.

Věrný meč můj v pravdě nejlepším je druhem, často vychvátil mne vrahu v boji tuhém, často pomoh k slávě, hlavy rube, stíná, za nic nedal bych ho – za číši leč vína.

Žlutavého vína za číši jen plnou – když se v pěnách perlí, kypí zlatou vlnou, tu hned celé srdce směje se a plane jako před milencem děvče rozkochané.

Ale nechť si číše víří, prýská, jásá, milejší mi přec má žena zlatovlasá, moje holubice, když se ke mně shýbá, rukou objímá mne, v černé oči líbá!

Krásnější kdo uzřel, rcete, v světě celém?“ Bojarové všichni kývli vážným čelem: „Nikdo v světě celém není o to sporu!“ A zas kníže Oleg dál dí v rozhovoru:

„Orša bojarin měl čtyry dvory bílé a sám ze všech prvním junákem byl v síle. Ve třech bílých dvorech tři on růže choval, ve čtvrtém si hověl, dumal, podřimoval,

a tak nenadále k družině řek jednou: ,,Škoda květů zvadlých, tváří, které zblednou, hanba ruské zemi, že v ní není muže! Za kamennou hradbou zlaté vadnou růže,

ale běda! kam jen step se táhne, zírá, nikde v dalném světě reka, bohatýra, jenž by zápasit chtěl o ně bojem se mnou!“ A zas klesl v snění, v dumu těžkou, temnou.

Ale z družiny tři mládci vyskočili: „Oršo, slávo ruská, s námi měř své síly!“ První Dobryňa byl – saň on zmohl rázem, Orša první ranou srazil ho však na zem.

Druhý Popovič byl Aleš, zmije chytrá: marný úskok – prchl, nevyčkal ni jitra. Zbyl jsem naposledy. – Smál se Orša, pravil: „Hoj, tím bojem věru jsem se neunavil,

junáků bych takých ubil za den tři sta!“ A hned těžký mlat svůj po mně vrhl s místa. Jako skrze mraky blesk se mihne ranou, zahřměl mlat i vpad – leč já se uhnul stranou,

na hlavu jsem v ráz mu palici svou hodil. Orša zavrávoral – ač se krví brodil, vzchopil se však přece, chyt mne silnou paží, a jak zimní bouře když se s bouří sráží,

po ruské tak zemi naše půtka hřměla. Dvanáct dní a nocí tekl pot nám s čela, dvanáct dní a nocí bojováno z tuha. Nemoh ten ni onen schvátit, zmoci druha.

a jen země těžce oddychala v pláči, a jen nebe prachem černá se a mračí. Když pak třináctý den nad hory se bělí, Orša děl: „Nuž dosti, jsi ty junák celý!

Otevru ti všecky bílé dvory svoje, dám ti zlaté růže, zanechme již boje!“ Nebyly to růže, byly to tři dcery: první jako hvězda, když plá v soumrak šerý,

druhá jako luna, po nebi když letí, ale nejkrásnější, jako slunce, třetí! Ku třem svatbám Orša kázal volat svaty, ku třem hodům zval si hosty v zámek zlatý.

První Dobryňovi na mou svěřil radu, druhou odváděl si Aleš k svému hradu, s třetí, nejkrásnější, jel jsem k Černigovu! V ní mé všecko štěstí jarem pučí znovu,

chmura s čela prchá, k úsměvu se spíná – nad meč ocelový i nad číši vína ta, jež polibků mi květy v duši střásá, ze všech nejdražší mi žena zlatovlasá!“

Kývli bojarové. – V dumě Oleg ztichl. – Kol step mlčí němá, větřík si jen vzdychl Hle, tu Černigov již! – „Což ta záře zlatá? Na černém kdož oři vichrem k dáli chvátá?“

– „ Olegův hrad hoří, na černém pak oři Svatopluk mu ženu unáší tam k moři!“ Dal se Oleg cvalem – ale marná píle. Pustil zlatou střelu – chybila se cíle,

a jen z temné dálky v tesknou vichrů strunu výsměšný hlas volal: „Ženu – za korunu!“