Jak veseli jsme byli,
a žertů nemálo,
jak smály se modré háje,
když jaro zpívalo.
Po stezkách rosných a tichých
jsme šli luk zelení,
nad námi jásalo slunce,
stráň v květů plameni.
– Pojď, volali jsme, Štěstí,
ty strážce nedbalý!
A za ruce vedli jsme se
a Štěstí hledali.
Kol rybníků a skalin
náš veselý zvonil smích,
kol chrp jsme šli a máků,
však nezřeli jsme jich.
Tvé oči byly tak zářné
a jako noc tvůj vlas,
pěl skřivan nad žitným polem,
jak zlato každý klas.
A strach jsme měli tak trochu,
vždyť sami dva cestou jdem,
kol ani živoucí duše,
jen šírá kvetoucí zem.
A marně voláme druha –
kde Štěstí ukrylo hled ?
Jen rty se setkaly naše –
již u nás bylo hned.