K tobě se modlím, zašlé štěstí moje,
jak ve posvátném kaple klenutí.
V něm oltář květ, jenž pučí z lásky zdroje,
v něm knězem touha má, mé vzdechnutí,
poslední upomínka na ty doby krásné,
poslední záblesk – ach, již hasne! hasne!
K tobě se modlím, stíne blahých časů,
jež ňader v kolébce hrot sudby zahubil,
jež zhynou bez nářku a bez ohlasu,
jimž pouze útěchou, že čas ten krásný byl:
tak příliš krásný – tak jsme šťastni byli –
ač duše jedna, přec nás rozloučili!
K tobě se modlím, družko mého žití,
na lásku naši v dáli vzpomínám,
na zvadlou sněť, s níž vichr urval kvítí,
a myslím přec, že štěstí najdu tam...
Má touha věčně zalétá jen k tobě –
buď zdráva, dívko má, zas shledáme se v hrobě!