Jen jednou jsme se zřeli, a přec duše
jak znaly by se dávno, před lety...
Snad někde v ráji, sladké ve předtuše,
v strom jeden rajský byly zaklety!
A přec zas jsme se rozešli tak suše,
a kdož ví, vzdech-li zbloudil na rety –
však, Bože můj, ten život naděj kruše
jest pouze písek v moře rozsetý.
Teď zjev váš hledám jako matku děcko –
leč k lidem zpět již ráj se nevrací
a mně se zdá, že ztratil jsem už všecko.
Vy odešla jste – s vámi radosť, štěstí...
Mně srdce zůstalo, jež krvácí,
a diví se, že vše to může snésti...