Přes pole jarní mlhy táhnou,
jsou plny hvězd a rosy –
kam stříbrný svůj pohár nahnou,
luh kvete, pějí kosi
a každá ratolest
k nám volá: vstaňte, již tu jaro jest!
Na skály tkají háv svůj šerem,
kol olšin zlatou přízi,
duh třpytem rdí se nad jezerem,
než jako stín pak zmizí,
když lesů do hřívy
svůj slunce vystřelí šíp zářivý.
Co krásy z nich v sen hyne pouhý,
kam zašly duhy zlaté?
Ó naděje, ó snění, touhy,
tak vy nám unikáte!
Když slunce – život – s hor
k nám svitne – prcháte pryč za obzor!