Stál na hranici Hus a mlčky v dálku zřel. Kol něho žoldnéřů a chátry dav se tměl, jež vyšla z Kostnice a čekala již v plese, až plamen ničící se z hranice výš vznese.
Křik, kletby, spílání se nesly k němu zdola, leč on jich neslyšel, kdos mocnější ho volá, nepomněl na bolest ni smrt, jež na něj číhá – on jakous vidinu teď zrakem duše stíhá,
zří v prostor daleký, zří v nivy rodných stran – – Kvetoucí, jasný, hle, tu před ním český lán! Pruh zlatý pšenice se pestří květem máků, tam stříbro žita zas, les jásá zpěvem ptáků,
nad polem skřivánek se třepetá vždy výš, a kol plá štěstím vše a kvete, hrad i chýš. Již slyší, sekáčů jak roj své brousí kosy, žeň všude bohatá je čeká, chléb všem nosí,
lid sám je zdatný tak a nezdolných pln sil, když tone v potu tvář, ples v srdci vždy mu zbyl, důvěrou v budoucnost běd osten zmáhá stálý, jde s klidem v každou strast a hlasně Boha chválí.
Zří vesnic bílé zdi, měst hlučných nádheru, hlas varhan slyší též znít chrámů v zášeru, zří, pánů, rytířů dav tiskne zmozolenou sedláka ruku, jak by roven byl jim cenou,
on starců modlitby a dětí jásot slyší, zpěv dívek laškovný se nese slunnou tiší... I zdá se mu, že ráj to před ním ožil zas, než z něho Adama v svět vyhnal boží hlas,
a z hrudi plesný vzdech se dral mu, slzy v oči... Leč náhle černý mrak se nad hlavou mu točí, dvé tmavých perutí mu zastínilo zrak, a Satan pravil mu: „To věčně bude tak,
když odvoláš, cos psal, cos učil celé žití. Však jestli vytrváš – co nastane, máš zříti ...“ A mávl rukou v dál. – Hus viděl zrakem duše: Kraj teskný, pochmurný se dálí táhne hluše.
Noc nad ním hluboká. Jen časem plamen kdes vyrazil k obloze a s dýmem k zemi kles, kde trosky ozářil, jež černaly se všude. Zem – mrtvá poušť, a v ní cos jako moře rudé,
a blesk jak šlehl tmou, Hus uviděl v té době, to moře že jest krev. Tiš byla kol jak v hrobě. Jen z dálky úpění se neslo, pláč a lkání, jak bratr na bratra když vpadne břitkou zbraní,
jej vraždí, krvavý svůj k nebi zdvihá meč a v divém triumfu dál spěje v krutou seč, a není konce slz a není míry běd... Teď stín kýs obrovský se k obloze tam zved –
jde světem strašlivý jak mstící anděl Boha, vše hubí, poráží, kam stoupla jeho noha, zpěv jakýs divoký se plouží za ním v dál... Leč i ten zmizel stín a pusto, kde on stál –
v zoufalém výkřiku kdes dozněl chmurný zpěv, a kol jen mrtvoly a hroby, krev a krev – – Hus děsem zachvěl se. A Satan k němu: „Zvol! Když odvoláš, jak dřív vše zkvete kolem kol,
noc zmizí příšerná se svými strastmi všemi, zářící slunce zas se vznese nad tvou zemí!“ Řek Hus: „Jest u Boha má pře – zda proměny zná pravda? Zvolil jsem!“ – a klesl v plameny.
Cookies on Poetry Cove