To večer byl, kdy planul růžově na horách bílý sníh, a v jezera pláň modře zčeřenou loď naše veplula –
s paluby vlály šátky ke břehu, zrak tonul do dálky – – V mlh šerý přísvit zvolna halil se hor majestát tak přísně velebný,
až zdály se být mnichů řadou jen v širokých pláštích s šedou kapucí, a noc, jak bývá někdy v podzimu, klesala rychle, ve tmu halíc vše.
Tůň jezera též rázem zčernala, v níž probleskoval pruh jen z achatu, jejž rozjetá loď ryla v samet vln. Však ani stožár nebylo již zřít,
a bílá plachta, jak pták do výše když letí, očím náhle zmizela, a ticho velké, širé, slavnostní svou ruku kladlo na daleký svět.
S paluby prchl již, kdo s námi jel: Angličan suchý s rudým deštníkem a s dlouhou Miss, jíž oči svítily pod večer jak dva bledé smaragdy,
švitorné obě mladé Francouzky, jež stále smály se, Rus vysoký s tou vážnou, tichou tváří dobráckou, německý student, hlouček Švýcarů
i ta – ta s lící divně kouzelnou, jak Sanzio je uměl malovat, Madonna, v loktech božské Bambino, nad níž se skláněl Ital osmahlý
s divokým, chmurným zrakem briganta Umlklo vše, já zůstal v přídi sám a v lenošku se stočiv, pozorně jsem zíral mlčky v neproniklou tmu.
Mně zdálo se, že plujem bez konce, kde žádný duši nekyne již cíl, kde temnost spí jen věčná, nehnutá, kde žádná hvězda neosvítí noc,
kde tiš, jen tiš a mrtvá prázdnota – v tu nekonečnou propast daleka, jež nemá začátku ni východu a kam se ztrácí, nezříc návratu,
co žilo, všecko. V dálku neznámou. A v duši náhle lítost zaťala svůj spár tak bolestně a hlodavě – Na všecky mladé sny já vzpomínal,
jež křídlem duhovým mi spěly vstříc, a když jsem chopit chtěl je – ulétly; na zlaté luky smavých nadějí, illuse lásky marně odkvetlé;
na přízrak slávy, jenž byl výsměchem; ach, na co vše já tehdy vzpomínal! Čar zmizel, kouzlo vše se rozprýsklo, a to, co plálo v dáli – ideal,
to chtění dobra, touha po kráse, vše ztrácí se a uniká mi v tmu – – Rozpřáh jsem náruč: Ne, ó neprchej! Leč osleplý zrak černou zřel jen tkaň,
já nevěřil již v Světla živou moc, dech mrazu vál mi v duši mrákotně – ta noc mně byla jako věčný hrob, a na kolena kles jsem v zoufalství,
ku předu, k dálce ruce vypjaté – – V tom za skalisko loď se uhnula a vzkřik jsem úžasem! Zář jasná udeřila v oči mé,
z vod náhle stříbrných jak přelud povstal faty morgany, hle, Ostrov Čarovný! Nad modrou tůní věnec loggií
se vzpínal s věží, a dál terassou stoupala k výši zahrad nádhera, kde palem, datlovníků vějíře svítily v bujné jarní zeleni.
Nad keře obelisků řada ční, a na nich hoří zlaté pochodně, a jasné, bílé sochy z mramoru v nich skví se krásy živým přeludem.
Tma ve výši, tma vzadu, v dáli též – zde Světlo jest, zde radost zpívá si, ze zahrad vane hudba toužící . . . A na výstupku, mírným obloukem
kde sloupořadí níž se sklánělo, tančilo sedm dívek bělostných, a sedm znělo k tomu tamburin a tichý zpěv se nesl k jezeru –
Isola Bella! Ze tmy vstala jsi tak luzná, zářící! Mně v duši ještě dnes, kdy smutna jest, jak ráje skvoucí zjev,
v noc hoře, zoufání plá obraz tvůj, svět Krásy zázračný!
Cookies on Poetry Cove