Již do hvězd hořel západ, když jsme domů
za zvuku píšťal, trub šli stínem stromů.
Poslední kořist jsme již vezli s polí:
vůz, plný zlatých klasů, táhli voli
a nejvýš, fábory a věnci spjata,
se kolébala v středu Bába Zlatá.
Kol, s květy ve vlasech a smíchem v líci,
tlum děvčat s hochy kráčel laškující.
Ač strništěm již chladný vítr šuměl,
jich zpěv a jásot se mu vysmát uměl
a svěžím ruměncem jim zdobil skráně.
Teď víska kývla s nedaleké stráně:
před statkem hospodář a selka stáli
a šátkem vláli vstříc. K nim letěl z dáli
náš pozdrav jásavý a v noc se tratil.
Kol všude byl již mír. Když hory zlatil
srp luny stříbrný a plynul výší,
nás pod lipami u plných zřel číší.
Zas píseň zdvihla se, šum rejdováka
vpad kouzlem v ztichlý rej a k tanci láká.
I v náruč mou se chytla černovláska –
sám nevím, štěstí bylo to či láska,
snad šotka měla v oku –
já nezapomněl bych ji za sto roků!