Hle, rozházelo jaro ze zástěrky
své všecky květy již a sny a šperky,
a kde sníh poslední ztál v hořkém pláči,
již pučí chvoj a švehol jásá ptačí.
Tak sladce se to sní a rozpomíná,
když rdí se šípek, voní čerstvá hlína,
tu v srdci mladost zvedá hlavu snivou
a k duši zas dí písní zádumčivou:
– Déšť zlatých růží střásám ti v klín znova,
ó chtěj už věřit, co svět blaha chová –
co vadí ti, bys jako větve třešní
v květ rozvila se písní jara dnešní?
– Když háje zvoní v šeru zpěvem ptáků,
co vadí ti, bys, rozkoše kmit v zraku,
zas plným douškem pila z proudů žití
kde v stříbře vln se hvězda lásky třpytí?
– Vše kvete, s olší jehnědy už visí –
kdy v hlahol pěnkav se i tvůj ples vmísí?
Viz, na lukách i v lesích ruch jak vzrůstá –
pryč vrásky s čela! Líbej sladká ústa!
– Proč na tvé skráni těžká duma leží,
když pěje stráň a zlatý vzduch tak svěží?
Teď nejvíc hárá duše básníkova –
ó chtěj už věřit, co svět blaha chová!
Tak srdce praví k duši, která snila.
I cítím, že v ní divná roste síla.
že z ňader mizí mrak, snů ve náručí
jak v zlatý květ že naše láska pučí!