Oba píseň – jedna jak dech jara,
v luh když hází zlaté pršky květů,
druhá výkřik, melodie stará
zvadlých tužeb, stroskotaných světů.
Jedna mládím, věčnou láskou hárá,
v ráj tě strhnout rázem touží v letu,
druhá srdce z marných vznětů kárá,
a: „Mír!“ v posled zašeptne jen s retů.
Ale oba hymnus hřmící divě,
jha když vzpomní, pod nímž národ stená,
skutý v pouta na krvavé nivě.
K nebi úpí, zde když srdce ledná,
jest jak střela jedem zakalená –
v obou zplodila jej bolest jedna!