Za zimních večerů sněživých,
když srdce usychá steskem,
kol lampy mé se míhají
dvě mušky s kovovým leskem.
Co den je vítám, hostím též,
můj smutek znenáhla taje,
a prášek z cukru jim zdvořile
dám vždycky v krůpějku čaje.
Ty hody! A zas frr... do výše,
vesele honí se kolem,
sedají na skripta, na knihy,
jsou pány nad celým stolem.
Až kdysi jedna z nich zmámena
neb z bujné svévole spolu
se vrhla přímo v plam zářící
a mrtva dopadla dolů.
Jen druhá zbyla. V mé samotě
co večer lítá a bzučí,
vždy moudře plameni vyhne se
a mne též moudrosti učí.
Vsak nevím – kolem když míhá se
ta muška s kovovým leskem –
co líp, v ráz skončit bol života
či dále zmírati steskem?