Pějte, struny zlaté, jaro pučí v růže,
slavík něhou pláče v šeru starých jedlí –
žluté krčky v hnízdě tulí se vždy úže,
a v mou duši mladé sny si opět sedly.
– Vpadne bouře divá v sladké naše zpěvy,
zaburácí mrazem třeskutým a ledem,
ztuhne v zlatý paprsk vonná míza révy,
země bude rovem v sněhu plášti bledém.
Pějte, struny zlaté, šumný zdroj k nám volá,
skála rdí se hlohem v poupat sladké tísni,
vřesem pokryla se lada pustá, holá,
a výš v sadě hvězdném planou keře písní.
– Poušť jen kolem zbude mrtvá, nehostinná,
v rubáš mraků klesnou velké hvězdy třpytné,
a kde ples byl, jásot – temná hluš a siná
na peruti mlhy v stínech noci slítne.
Do zvonků a do strun kvete země celá,
směje se a zdobí, děcko zlatovlasé,
radost bujná tryskla v horská tvrdá čela,
a má duše tone v moři dum a v kráse.
– Zvadnou růže, k jihu odletí zas ptáci,
v drsný krákot vrány zvonky strun se změní,
na strhaném stvolu jaro dokrvácí,
vichr urve naděj, touhy, luzná snění.
Pějte, struny zlaté, zevšad láska kývá,
jak v číš křišťálovou vína žár když hárá –
v duši básníkově tisíc drozdů zpívá,
hlaholte a pějte věčnou píseň jara!
– Černý motýl smutku v lidskou hruď se vkrade,
uštkne srdce mukou, sladké tužby zmrazí,
a kde slavík lásky zpíval štěstí mladé,
jen kříž vzpomínek čnít bude v středu zkázy!