DUDÁK.

Naklonil hlavu šedivou a družné stiskl dudy: „Ba, to byl přec jen jiný čas – teď svět i na zpěv chudý!

Kam dudák přišel, veselo a zpěvu, tance, plesu – teď tyto vetché dudy své už jenom k hrobu nesu.

Kam dudák přišel, žert a smích a k boku děvče vnadné – ba věřte, v celém světě teď už není také žádné!

Jen hlesnu – láska jako trám a v sklence mok se pění – což platno, zlatých časů těch už dávno v světě není.

A když jsem hrál, tu rozkoší i dědek k holce skočil: „Hoj, posvícení jednou jen!“ a již se v kole točil.

Kdež chvíle ty! Ač tehda pán snad víc nás ke zdi tlačil, já hrál – a národ rozjařen se sotva smáti stačil.

Kdež chvíle ty! ten nový věk zapomněl starých ctností: je chudák pes – a srdce vám jen klam a šalbu hostí.

Ba věřte, tak dřív nebylo, to z cizinských jen styků: bohdejž jste víc si vážili svých vlastních, českých zvyků!

Byl cizinec vždy podlý vrah a vše, co jeho, kleté! Bohdejž si jednou přece už na předky vzpomenete!

Ti na rtech to co ve srdci a přímého vždy hledu: vy v hrudi zlobu škaredou a v ústech plno medu.

Nám zlaté předků varyto v boj hrdou pělo píseň – teď zlato má být pozlátkem a svatý chorál – plíseň?

Čím hustší řady nepřátel, tím větší síla v páži! Teď máme o tom přemýšlet, zdaž poslední jsme stráží?

To není dobře, věřte mi, jáť mnoho znal a viděl: však za lid český takový bych se až v duši styděl.

Ač chuďas jsem a poslední snad dudáckého stavu, ty všecky vaše novoty mi nepopletou hlavu.

Obraťte domů, pokud čas – pak snad už pozdě bude, a starý dudák pravdu vám snad naposled již hude!“

Naklonil hlavu šedivou a družné stiskl dudy: „Ba, to byl přec jen jiný čas, teď svět i na zpěv chudý!“