Hej, dudáku! vem notu od podlahy,
ať radosť jará duši zveselí!
Zde skočit lze si, dupnout bez rozvahy,
jsme doma zde a ve svém, příteli!
Hraj, čin již velké korunován snahy,
hraj, záštím nechť vře cizák vetřelý –
co zasil děd, vnuk sklízí z parné dráhy,
teď proč bychom si výsknout nesměli!
Spusť dudáckou a světu vmetni v líce:
– My byli, jsme a budem do třetice!...
Však co tvé zvuky značí nepravé?
Proč, dudáku, tvá nota teskně kvílí?
– „Těch pláče, kteří, než jste zvítězili,
v dnech těžkých klesli v nivě krvavé...“