Jsme mys, kde nejvíc zuří vlna zkázy,
leč naše hruď vždy příboj v moře srazí.
Jsme maják, ať se mračna ženou ztmělá,
vždy paprsk zoře vytryskne nám z čela.
Chcem žít a žijem, a vždy, víru v duši,
páž škůdců úklad zdrtí, pouta zkruší.
Nám neříkejte: Je vás hlouček pouze!
– Kde mužný vzdor, i síla přijde k touze.
Nám neříkejte: Národ váš je chudý!
– Však pučí v skále český granát rudý.
Nám neříkejte: Bez plodu jste květem!
– Byl čas, kdy chorál náš hřměl celým světem,
byl čas, kdy z výhně české duše ryzí
šla myšlenka, květ zlatý, v kraje cizí,
kdy v plameni mřel Hus, a vrahů k šiku
sil bledý strach zpěv božích zápasníků!
Vždy věrni sobě a vždy v ruce ruku,
jen stůjme pevní nových bouří v shluku.
Jen víru mějme, jako slzy máme,
a naše rámě každou zlobu zláme.
Jen vůli mějme, z ní se rodí činy,
když nás ne, lidstvo uzří šťastné syny!
Jen lásku mějme – láska v každé časy,
byť s Golgathy, svět podmaní a spasí!