Dors tu content, Voltaire – s Mussetem dím,
spíš, Voltaire, kdys posměchem jenž zlým
jsi šlehal králů pych i podlost davu,
zda teď, kdy pod žulu jsi sklonil hlavu,
jsi spokojen, jak ze slova vzrost čin,
kde sil jsi, žeň jak sklízí vnukův syn?
Tys rozbil modly oltářů a kněží,
a Rozum jen teď volnost jeho střeží –
on ze školy kříž Kristův vypudil,
leč s ním i láska, soucit prchly též,
a zbyly zloba, přetvářka a lež;
zisk lidu vůdcem, prospěch vznět i cíl!
A jestli krása k jeho krbu sedla
a v blankytu říš časem křídla zvedla –
byť s nadšením spěl za ní celý svět,
to zpozděný jen Ikarův byl vzlet.
Když v pýše zdvihla Francie své čelo,
kde kultury se týčil skvělý chrám,
již v hloubi tlelo cos a trouchnivělo,
před prahem génij Dobra bloudil sám...
Bratrství, rovnost – marná věků touha!
Svoboda – illuse jen snílků pouhá!
Lid, zbaven víry, pozbyl opor všech –
teď v horších než dřív sténá okovech,
jen Bursa chrámem, kam se modlit spěje,
v ní spřádá osud svůj i lidstva děje,
než záludný vír v propast strhne jej –
a před ním číhá ještě Mardochej.
– Dej, dej! ten křičí, – Vše, co je ti svato,
vděk poesie, vědy jasný um!
Že sloužíš mi, zas odplatou ti zlato,
jen řetěz dále kuj mým otrokům,
bodáky, děla – – Hrob tvůj tich a šer,
však od východu divá bouře kvačí – –
zda k spáse Francii teď smích tvůj stačí
z běd, co již řvou?... Dors tu content, Voltaire?