Přec jen se mi po vás stýská, přec k vám toužím zpátky
jak člun vichrem pochovaný v moři bez památky.
Rozkoší zde číší zlatou jiskří vše a šumí,
ke mně však se vracejí zas dávné sny a dumy.
Je mi tu jak ptáčeti, když bouř mu hnízdo smetla,
u vás jen to pravé štěstí, radosť, naděj světlá!
Ať tu v nádheře a v lesku žití proud se ztrácí,
táhne mne to k vašim krbům, volá k vaší práci.
Již tu všude plno růží – ale viďte, skrytá
že též u nás pučí naděj, viďte, že už svítá!
Zní to časem od vás ke mně jako písní z lesa,
vzduch pln vůně jest a květů, až mi duše plesá.
Plno poupat, vzruchu, záře, plno všude mízy –
divně mi to k srdci sahá v domovině cizí.
Povězte mi, přišla chvíle činů již a jara?
Jak šum křídel, jak dech máje kypí vše a hárá!
Duní to sem někdy od vás jako bouře z dálky,
hřmí to jako třeskot mečů, jako rachot války.
Přec jen se mi po vás stýská, jak v čas uplynulý
zřel bych vám rád v mužné oko, stiskl ruku z žuly.
Viděl bych rád ony jiskry, jež nám pouta kruší –
teskno je mi v cizím kraji, smutno v mladé duši.
K vašim slzám, k vašim trudům, jako v náruč matky,
přec jen se mi po vás stýská, přec k vám toužím zpátky!