Máš modré oči pomněnek
jak lesní studánka v taji,
za šera, za tichých soumraků
v nich hvězdy prokmitají.
Máš čelo nad sníh bělejší,
vlas nad ním do zlata svítí,
ten šťasten bude as na stokrát,
kdo v jeho chytí se síti.
Máš tílko útlé jak olšina,
jež v potoku shlíží se v kráse,
na tváři poupě ti růžové
jak ve snu zardívá se.
Ty tančíš, zpíváš si vesele,
jak skřivan zpívá si v poli,
kdo slyší tě, sotva si vzpomene,
že ho kdes u srdce bolí.
Roj světlušek tě oblétá,
když z luk jdeš, v úsměvu zraky,
ve vlasech bílý květ kopretin,
v náručí chrpy a máky.
Tak jsem tě jednou potkal též,
mně v srdci zajihlo starém,
mně bylo, ve snu jak kouzelném
když zima potká se s jarem.