Čím v leta dál, tím víc se ouží
nadějí zářných vír,
a z parna dne tím víc duch touží
spět v klid a stín a mír.
Z těch smělých snů, jež duše pila,
co zbylo? Marný vzdech!
A přec v nich božská jiskra žila,
a svět plál v poupatech.
A máj byl přec a slavík zvonil
zpěv tužby nejkrasší,
v číš srdce proud se štěstí ronil,
jež láska přináší.
Leč přišly bouře a jich dmutím
tak mnohý urván květ,
a po snu krásném s procitnutím
jen zbyla holá snět.
Čím v leta dál, tím těžší v skráni
zlých pochyb, stesků hlod,
a tužby srdce – odříkání
jen sytí hořký plod.