CHERUB.

Nebyl na vlnách to pablesk luny snící, na poušti to cherub stanul s večernicí. O boží on lásce boží hledá divy – hle, tam nad oblaka sup teď vzlétl sivý.

– Král jsem nebes! volá, – na končinách světa hvězdy předstihne má peruť rychloletá! A než zavlál křídlem, Beduina střela ptáku velikánu prsa zkrvavěla.

A než měsíc bledý skryl se za oblaky, naposled zřel k nebi hasnoucími zraky. Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá: – Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!

A když zvedl zraky – v rudé ranní zoři královského tygra zlatá hříva hoří. – Král jsem pouště! volá, – co zde život dýše, vlastní krví v písku sled mé slávy píše!

A než zrakem blýskl – kopí Beduina zatíná se v hrdé srdce pouště syna. V žhoucím žáru slunce trup se tygra bělí – Beduin zas v dálku letí bleskem střely.

Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá: – Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha! A když zvedl zraky – hle, tu vír se točí – k Beduinu divých zablýsklo dvé očí:

– Samum jsem! tak volá, – Samum, vládce světa! Nebesa i země kořisť má i meta! A jak zavál dechem – nebe zruměnilo, oblaka i země písku moře bylo.

A když vlny moře ztišily se rudé, sup – a tygr – stín kde Beduina bude? Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá: – Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!

A když zvedl zraky – obraz, hle, tu nový! Rozbil chudý poutník stan si pod palmoví. U veřejí jeho mladá, chorá žena – i ten smědý nomád o útěchu sténá.

Na koberci sešlém v jitřní záři klečí: – Allah, Akbàr Allah! Nad Boha kdo větší? Vedl jsi nás, Pane, mořem hor i písku, naše noha stop se dotkla obelisků.

Nestihl nás dravec ani moru střela, a hle, v dáli šeré Mekka již se bělá! Dojíti dej šťastně pouti požehnané – Allah, Akbàr Allah! Veliký jsi, Pane!

A než zlaté slunce v poušť se nachýlilo, ne již dvou – tří šťastných lidí v stanu bylo. A tam nad kolébkou cherub křídla sklání: – Boží lásku zřel jsem v bídě, v pohrdání!

Slzou zrodila se z pokory a bolu, před trůn boží spěla blesků při plápolu!