Když zemí šlehl sopečný blesk žhavý,
tu ztvrdly, krůpěj krve, rovněž v skálu.
Však žár v nich zbyl, ten plane ohněm lávy
a ven chce trysknout ze rmutu a kalu.
– Můj národ, výhní osudů jda lkavý
a mrskán bičem, hyna od úpalu
skryl v slzy vzpomínku své moci, slávy
a den kdy přijde spásy, čeká v žalu.
Ten oheň granátu své pouto zkruší,
zas tryskne, živá jiskra, k nebi směle,
jak fénix s novou obrodí se duší.
– A národ můj? Ty slzy jeho vřelé
nechť v čin se změní, bude vše, co tuší,
a z rabů vstanou lidstvu Spasitelé!