Tak je tu: prostá, s usměvavým vzhledem,
s doškovou střechou, na níž netřesk zraje,
jdi přes práh, dávno vše jsi viděl předem,
a přec vše zdá se ti jak odlesk ráje.
Ta kolébka, stůl, obraz v rámci hnědém,
ta přeslice, ten džbán, jenž květy hraje,
vše, jak to vnuku dáno v odkaz dědem,
zde před tebou, kus domácího kraje.
Vždy skromně, v koutku... A přec, jako matka
když na statné se jaré syny dívá,
tak zdá se, k tobě hovoří ta chatka:
– „Ty paláce, ten lesk, ten přepych, jemné
ty skvosty zde, ta všecka krása živá,
ten ruch, ta skvělosť – vše to vzrostlo ze mne!“