Vešla, plnou náruč sedmikrás a zvonků,
sama jako poupě na růžovém stonku,
a v tom oku modrém jako nebe v dáli
všecky květy jara chvěly se a smály.
Vešla s písní na rtu sladce zádumčivou,
jak když větřík z jihu v máji šumí nivou,
a jak svit když padne v těžkých mraků roje,
obemkly mě útlé, bílé ručky dvoje.
Úzce objala mě z dětské síly celé,
v každém kroku, hnutí jaro zosobnělé,
a co v srdci plesu, nápadů, kdo sčítal –
všecky s poupat rtíků polibky jsem schytal.
Prchla zas – však cítím malou ručku její
dosud kolem hrdla, myšlenek svých v reji,
a když v teskné dumě hlava k hrudi klesá,
maně ducha peruť vzlétá nad nebesa!