Čas, lačná hydra, štěstí naše chytá,
psi jeho Zloba, Neštěstí a Žal –
kde v srdci růže blaha pučí skrytá,
zdroj radostí kde zurčel a se smál,
jak vichr bouřný v středu divých skal
zaskučí náhle, zatne spáry v duši
a každý úsměv při zárodku skruší.
Vše zničí rázem, co duch sobě vysní,
měj vše, co naděj sluje, máj co tuší,
měj v prsou tisíc skřivanů a písní.
Loď, kterou mořská bouře divě zmítá
a v bezhvězdnou ji žene chmurnou dál,
kde cíl, jež neví, neví též, kde svítá,
to život – báj, v níž duhy přelud tkal.
Snad chvilku luzněji vzplá nad opál,
snad zpěvem sirén zahlaholí v uši,
leč potom dozní mrtvě v noční hluši.
Co štěstí mžik, jejž trpké hoře tísní,
co mládí, smrt když napíná svou kuši,
měj v prsou tisíc skřivanů a písní!
Ó lidstvo, které zrozeno jsi, lítá
by zmij tě uštkla muk, a ty – ty král
bys nejnižším byl z tvorů, svět jež čítá:
tvá k světlu touha, co kdo snil a ždál,
vše marnost – svět je smutný karneval,
kde maska padá, jitra svit ji zruší.
Když k srdci nových nadějí tep buší
patř v hrob, kde vše, co kvetlo, hyne v plísni,
kde zhyneš ty, měj vše, co k blahu sluší,
měj v prsou tisíc skřivanů a písní.
Má ženo, které máj vždy zpívá v duši,
strasť, lidí zloba, vše mi bzukot muší,
když láska tvá mi plane v květů třísni:
buď žehnána! Vždy – radost ve loktuši –
měj v prsou tisíc skřivanů a písní!