Byl večer v únoru, padal sníh a lampy boulevardů hasly. Stín dívky kol mne se náhle mih, jí ručky zimou se třásly.
V nich modré fialky, jara květ, a řečí bázlivou chvěl se ret: „Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“ Já hleděl jí černých do očí,
v nich žárem hořel ráj celý, a v hnědém vpleteny vrkoči se blýskly Amora střely. Leč tenká suknička, chvěl jí mráz
a hlásek ozval se jemný zas: „Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“ V tom vichr zavanul třeskutý... Já ručky chopil a zlíbal,
jak k modlitbě byly sepnuty, strach dětskou hlavičku shýbal, když rámě jsem jí kol pasu dal a ved ji, šeptal a jen se smál:
„Vše vezmu, nekoupím žádnou!“ Má světnička věru nevelká, ve čtvrtém patře, leč milá, pod oknem vichr ať temně lká,
k nám z krbu dívá se víla, tam praská to, šumí, výská v ráz a tajný, veselý šepce hlas: „Trhejte růže, než zvadnou!“
Na stole v číši plá zlato rév, čaj v samovaru si hýří, jak oči jiskří, jak proudí krev! „Pojď na klín, láska vše smíří!“
A k sobě stuleni, v hnízdě pták, my smějem se, jarem dýše zrak – kdož dbal by na zimu chladnou? Mráz luzné na okna květy vdech,
je to v nich pohádka sladká! Zde stromky, houština, tu zas mech, a v dáli hezoučká chatka... – „To kostelík! při něm křížů řad!“
Ó dítě, neblouzni! Mám tě rád tak bujnou, rozkošnou, vnadnou! Teď půlnoc bila... Hlavičku v snách již v tichu sklonila k hrudi. –
Den svitl, oblaka hoří v nach, leč jiné jitro ji zbudí – spí na vždy, v ruce fialky, květ, a v prosbě zdá se mluviti ret:
„Monsieur, ó kupte, než zvadnou!“
Cookies on Poetry Cove