Byls pěvcem lásky, radosti a zdraví, vždy mladý srdcem, duchem bohatýr – dnes kmet jsi – a co duše tvá ti praví, když zří kol sebe věku v mračný vír?
Svět sešílel... Když volnosti svit zlatý se rodil, jun jsi zoři jeho zřel – co nadějí v něj lidský duch klad vzňatý, když nad svět červánky své rozestřel!
Však mnohé sklamání čas vrhl v cestu, bludičkou zhasla hvězda mnohá též, co zjevením se zdálo věrozvěstů, na konec v šalbu mění se a v lež...
Tys věřil vždycky! Nezlomný a hrdý tvůj zpěv vždy k slunci jásal nad nivou, a v kraj když zhoubu osud nesl tvrdý, ty, skřivan, vesnu pěls mu zářivou.
Tvé srdce dost vždy mělo snů a květů, bys jimi obdařil sta jiných zas – zda ještě věříš ohněm dávných vznětů, když zdá se, lidstvu štěstí den že zhas?
Když vše, co kvetlo krásou, idealem co slulo, v tmu se řítí muk a běd, když nitro každé rozvráceno žalem, a víra v dobro, naděj tuhnou v led?
Staletí setba mrtva? Sežehnuta žeň myslitelů, věštců jasná zvěst? Viz, dál se valí divá bouře krutá – – to, lidstvo, trofej poslední tvých cest?
Ty pěvče lásky, radosti a zdraví, hold úcty své ti nésti chceme dnes – leč noc kol číhá, děs – a krok se staví – – co řekneš nám? Svět v propast hrůzy kles...
Ty pravíš: – „Přišla chvíle podvečerní... Leč mějte naději, jak já vždy měl – zas vzhůru srdce, vstaňte, malověrní, duch nelekne se blesků žhavých střel!
Po bouři vzplane duha – blesků plamen kaz duší sžehne jen, a ve přístav loď naše vpluje zas...“ Dím: Staň se, amen! S tou vírou, nadějí, buď, pěvče, zdráv!
Cookies on Poetry Cove