Slunko již končilo půldenní cestu, sypalo červnových paprsků lesky na les a na stráně, na obzor hezký, obzor se zatáčel k malému městu.
Kolkolem posvátné ticho jen bylo, ve brázdě ušatý zajíček dřímal, dudeček ospalý pod hrudou klímal, zpěvavé ptactvo se na stromech krylo.
V městečku blízkém se klekání zvoní, bujarý jinoch se po stráni blíží k pěknému novému Kristovu kříži, a tam svá kolena pokorně kloní.
Zvroucněle vyříkal modlitbu krásnou, kteroužto vzdělaný katolík pravý – nebeskou Matičku Marii slaví, upřeně zíraje v oblohu jasnou.
Dodal pak hlasitě: „Bože a Pane, do světa beru se s jediným grošem, s neplným chudičkým proutěným košem! Bože můj, Ty jak chceš, ať se mi stane!“
„Chladně a krátce mne odbyli všude; dáš-li mi, Kriste můj pomoci Svojí, žalostná trýzeň má jistě se zhojí, služba a výživa dána mi bude.“
Políbil svatý kříž, pomalu kráčel k městečku slabým a váhavým krokem, pohlížel na všechno truchlivým okem, hladové tvářičky slzami smáčel
Strážným svým andělem šťastně byl veden; uviděl muže a tázal se skromně, je-li zde kupec, a ve kterém domě? Zvěděl, že v městě jest kupec jen jeden.
Vešel a pozdravil staršího pána, pravil: „Mně naplní vřelá se tužba, dána-li bude mi žádaná služba!“ Žádaná služba hned byla mu dána.
Mládenec pánu se velice líbil, líbil se paní a mladistvé dceři, všichni jej laskavým pohledem měří, otec mu po roce dcerušku slíbil.
Mládenec ve víře, v zbožnosti silný, ochotný, laskavý ku všechněm lidem – složil rád pozorným sluchem a videm den co den v práci své věrný a pilný.
V neděli, ve svátek pán to rád vídal, žádal-li do chrámu Božího jíti, vzorně a nábožně Boha tam ctíti; on se s ním milerád v kostele střídal.
Paní pak stala se tchýní, pán tchánem, vzorná a nábožná, vzdělaná žínka, dala mu zdravého, sličného synka; v obchodu žehnáno nebeským Pánem.
Na věčnost odešli rodiče staří, manželům mladým pak ještě dvě léta obchod a rodinná blaženost vzkvétá, v zámožném domě vše dobře se daří.
Za dvacet tisíc bych sotva jej koupil; v patrovém domě jest důkladné zboží – měsíčně prodá se, nové se množí – a on se za pět let ze všeho zloupil.
Bohužel nevěrců vábivý spolek ve svůj kruh vlákal jej zevnějším leskem, naplnil manželku trudem a steskem; kupec si oblíbil karetní stolek.
Na kostel zapomněl se svými druhy, obchodu nepopřál potřebné píle, besedě věnoval přemnohé chvíle, brzičko zabřednul v úmorné dluhy.
Uběhlo maličkých jenom pět roků, výborná manželka ležela v hrobě; nemoudrý kupec pak poškodil sobě; podlehl novému moudrému soku.
Synáčka pokazil špatným svým vzorem, svedl jej na bludné, záhubné scestí, zbavil jej možného, značného štěstí, soustavně ničil jej nevěry morem.
Odešel se synkem z malého města, s památným v chatrné tobolce grošem, se starým chudičkým proutěným košem – byla to truchlivá, zoufalá cesta.
Zase-li u kříže Kristova kleká, z nevěry, ze hříchů těžkých se kaje? Touží-li upřímně po blahu ráje, či snad se odchodu na věčnost leká? –
Cookies on Poetry Cove