Cestou v krásném stromořadí
radostně jdou staří, mladí,
vedou bábu, vedou děda,
kde kdo zraky své k nim zvedá.
Jak všem sluší rozmarina,
kterou fábor něžně spíná;
děd i bába hlavu kloní,
Bohu vděčnou slzu roní.
Všickni, kdož je potkávají,
vlídný pozdrav pro ně mají:
„Kéž vám pro ta zlatá léta
klidné blaho porozkvétá.“
Průvod bral se do kostela,
odkud vstříc jim hudba zněla;
ladný čtverhlas zvučných zvonů
k posvátnému zve je konu.
Zbožně klekli u oltáře,
na němž plála svící záře;
počet synu, dcer a vnuků
malému se rovná pluku.
Radost má z nich a z té chasy
milý farář stříbrovlasý;
manželé, kněz, dobré děti
slaví šťastné půlstoletí.
Farář Bohu díky vzdává,
berličky jim v ruce dává;
staromanželům pak zlatým
požehnává slovem svatým.
Po mši svaté do osady
vrátily se blahé řady,
bedlivě se každý snažil,
upřímným je přáním blažil.
Babička i děd se shýbá,
syny, dcery, vnuky líbá,
žehná jim a prosí Boha,
by všem dával dobra mnohá.
Od velebné této chvíle
větší byla jejich píle,
by jim stáří osladili,
dokud děd a bába žili.