Brachu, vrávoráš zas v noci domů? Pomni přec už vážně na pohromu; ona Tobě každým krokem hrozí vítr kolem Tebe fučí, hučí,
žaludek i mozek cosi bručí, a Tvá žena, dítě – přeubozí! Noha Tvá se v pravo, v levo klátí, blábolíš, Tvá ruka ve vzduch mlátí; –
plahočí-li se tu dvojice? Nemýlíš se, líhem přemožený nejsi v noční chůzi opuštěný, kráčí s Tebou hnusná opice.
Šťastně došel’s domů bez úrazu, nepokleknul’s ani u obrazu, nepozdravil’s dobrou ženušku; darmo zve Tě „milovaným Janem“, –
Ty už ležíš v rouše umazaném, jak tvor nerozumný na lůžku. Na lůžku svém málo hodin prodlí zbožná žena, za Tebe se modlí,
zas jí spánek nedal libý sen; ona už se vroucně pomodlila, snídaníčko Tobě připravila; slunce šeptá: „Už je den!“
Hodné dítě ještě spinká v koutku, u sebe má prachudičkou loutku, sladký spánek odhání mu hlad. Nerozvážný, necitelný muži,
vidíš-li pak tu svou bílou růži? Svědomí Tvé probudí se snad! Polévku mu dala žena smutná, ale ta mu jaksi málo chutná;
seděl mlčky, jako by byl hluch. Žena praví: „Nežli vyjdeš z chaty, na stravu mně nech tu aspoň zlatý!“ ‚Nemám, rozmnož u hokyně dluh!‘
Klobouk vzal a hlavu pokryl sobě, ženě aspoň stisknul ruce obě, do práce své mrzut odešel; Žena vzhlédla ku svatému kříži
Kristovu žalovala svoji tíži; vniterným se bolem ret jí chvěl. Za manžela modlila se vřele, políbila drahé dítě v čele
a hned hlasně modlila se s ním; ustrojila spěšně dcerku milou, polévku jí předložila zbylou, a se brala k dalším pracím svým.
Vyslyšena byla prosba zbožná, u Boha jest všeliká věc možná; muži tomu Pán Bůh milost dal; ve víře a nábožnosti silný,
šetrný a ve své práci pilný šťastným chotěm se a otcem stal. Z daleka se každé krčmy leká, před sochou a křížem Páně smeká,
nejvíce ho blaží Boží chrám, jadrnými slovy, krásným vzorem léčí druhy nakažené morem, vyhání jim z hlavy zhoubný klam.
Manželko, kráčela’s za svaté Moniky vzorem, láskou a modlitbou zjevila’s manželu scestí; znítila’s víru a zbožnost mu v rozumu chorém, jemu i tobě a dítěti nastalo štěstí.
Cookies on Poetry Cove