Hezká dcera, ctnostná Anna,
měla celých šestnáct let;
doma zbožně vychována
nepoznala svůdný svět.
Tváře se jí růží rděly
v rámci bílých lilií,
hvězdami se oči stkvěly,
vzývala-li Marii.
V každé práci hbitá, zručná,
zpívala si vesele;
píseň její byla zvučná,
jak by pěli andělé.
Moudrý otec, zbožná matka
radostně k ní hleděli,
ale chuda byla chatka,
výživy dost neměli.
Smutně otec k Anně praví:
„Na službu jdi do města,
tam se bídy snadněj’ zbaví
pracovitá nevěsta.“
Otec slzel, s matkou dcera
vzdychala a plakala;
odpoledne do večera
skrovné šatstvo skládala.
Za průvodu otce, matky
opouštěla dědinu;
truchlá z milé rodné chatky
odcházela v cizinu.
Spoludružky v počtu mnohém
žalně se k ní vinuly,
jiné rukou „S Bohem, s Bohem“,
upřímně jí kynuly.
Švarný jinoch u vrat stojí,
sténá: „S Bohem, Aničko!
Pán Bůh dá, že budem svoji,
budeš tam jen maličko.“
Blaze žila po dva roky
v hodné městské rodině,
a již zpět ji vedly kroky
k milé rodné dědině.
Uplynula ta dvě léta,
průvod do kostela šel;
v něm i družek sličná četa,
Václav s Annou svatbu měl.
Oba měli jednu snahu,
podle vůle Boží žít;
žili stále v klidném blahu,
nežádali více mít.