Jak to slunko krásně svítí,
na oknech mi kreslí kvítí,
až se tomu úkazu
divím v lednu za mrazů!
Vidím růže, konvalinky,
lilie a fialinky,
karafiát, barvínek,
rozmarinku, jasmínek.
I to jest mi k podivení,
žádných barev na nich není;
žádné kvítko nevoní,
nikterak se nekloní.
Takou bývá přátel cháska,
scházívá jim pravá láska,
růže jejich bezvonná
pokora pak úhonná.
Planá zbožnost konvalinky,
lichá věrnost rozmarinky,
bez barev a bez rázu
jako kvítí za mrazu!
Aj já, díky Pánu Bohu,
přátely se chlubit mohu;
krásnou duši jeví hled,
ryzí pravdu mluví ret.
Každý ctností libě voní,
do duše mi blaho roní;
neskrývá se v žádném had,
proto mám je všecky rád.
Každý z nich je jarním kvítkem,
každý živým Božím dítkem;
spatřuji v tom pravý div,
nebes Pán je dlouho živ!
Blaze živ je pro Sebe,
pro národ a pro nebe;
modlitbu mou denní slyš,
ctnostné touhy jejich tiš!
Vyslyš, Bože, tu mou prosbu,
odvrať od nich každou hrozbu;
Jesu Kriste, Ty to víš,
že jim heslem Tvůj je kříž!
Kříž Tvůj jest jim spasným zjevem,
nadšeným ho slaví zpěvem;
Maria, Tvá svatá Máť,
přímluvou rač při nich stáť.
Pros, ať libou vůní dýší,
ať jsou denně Tobě bližší;
dejž, ať písní lahodnou
setbu mají úrodnou.