Po čas ten, kdy obývali pusty, pracováno o jich obnovu, Mojžíš s Áronem jim skutkem, ústy zákonickou skýtal osnovu.
Co byl vnukal Hospodin jich duchu, uskutečnit dbali v životě, měliť mužnou ve své hrudi tuchu, rod že nezakrsá v hnilotě.
Svatou víru v Boha všemocného v Židech zanedbaných budili, aby vstali z kalu pohanského, v němž se byli dlouho trudili.
Znaliť dobře, tam že není řádu, ani spásy ve všem národu, kde se člověk ani v hříšném pádu neohlíží po svém původu.
Proto první zjevení se Boha, jež se bylo z duší ztratilo, jasnila jich poučná řeč mnohá, by se plémě k Tvůrci vrátilo.
Hlásali jim dávné Boží sliby člověčenstvu dané za všech dob; učili je, jak chce hříšné chyby smazat Pán a zvýšit lidstvo z mdlob.
Ku zaslíbenému Spasiteli, z Hebrejů Jenž oblažit měl svět, každý obřad náboženský čelí, všechny chtě tou vědou rozechvět.
Učil Mojžíš k lidem lidským býti podle svatých Páně výroku; hostinností příchozího ctíti, mírnit perný osud otroků.
Chudé bratry péči doporučil, by je zvali k sobě za stoly; hladem by se nuzný neumučil, nechán sedmý rok mu na poli.
Málem rok už minul v tomto cviku, rozum Židů přece pitoměl; navrátil se opět k svému zvyku, k modloslužbě, již si připomněl.
Slíbilť Hospodin, že vůli Svoji písmem rytým Israeli dá, z potomků ať na tabuli dvojí každý vlastním okem nahlídá.
Mojžíš zástup Áronovi svěřil v čas, kdy od něho se oddálil, aby zatím všude právo měřil, druh by druha v ničem nešálil.
Šest dní na hoře byl v službě Boží, až byl volán v svaté mrákoty; lhůta ta se o čtrnáct dní množí, aby těžil z Božské moudroty.
Zástup vida, že mu nejde vůdce, v špatnou myšlének hned padá směs, k Áronovi sbíhá se a prudce volá, jak by z něho mluvil běs:
„Spěšně vstaň a udělej nám bohy, již by dleli s námi se všemi, Mojžíšovi snad už klesly nohy, sotva jest ho více na zemi!“
Áron nízkým nenadálým strachem zradil Boha, víru, úřad hned; v blouznivého množství hluku plachém pozbyl mužnou stálost jak by smet’.
Místo co měl za svou víru svatou všechno, i svůj život položit: zbaběle svou mysl bázní jatou zlostnému dal lidu podnožit.
,Doneste mi,‘ pravil, ,naušnice zlaté od svých synů, dcer a žen!‘ Ty pak ohněm svářel do směsice, telete až obraz vyroben.
Na den druhý velkou slavnost strojil, u telete kladl oběti, zástup jídlem, lirou a tancem brojil proti Bohu, jako v zajetí.
Mluvil na hoře Pán k Mojžíšovi: „Jdi, tvůj lid tam spáchal hrozný hřích; utvořil si v modlu mrtvé kovy, z řečí svatých tropí sobě smích!“
„Národ tvůj má tvrdou, tupou šíji, hněvem Svým už o něj zavadím; nechať po něm památka vše míjí, strašným trestem všechny zahladím!“
Mojžíš prosil, hněv by nerozháral, pro nábožnost předků horlivých; on by za Něj sám radš přísně káral původce těch hříchů vzdorlivých.
Našel milost v očích Páně vůdce, a hned kvapně k lidu zavítal; dole praštil tabulemi prudce, tak že kámen v prach se rozlítal.
Tele silným ohněm nazmar spálil, ač v něm bylo látky bohaté; i ten popel z něho řekou vzdálil, by vše stopy byly zavaté.
„Co pak tobě,“ mluvil k Áronovi, „Co pak tobě lid ten učinil, že se tvými skutky, tvými slovy největším tím hříchem provinil?“
,Nehněvej se,‘ prosil Áron snažně, ,víš, že lid je zlému uvyklý; donutil mne, že jsem strachem vlažně svolil ve hřích, kterýž podnikli.‘
Na to Mojžíš rázným hlasem zvolal: „Kdo jest Hospodinův, sem se poj!“ Těmi potom každý, kdo byl, zdolal, ucítil v své hrudi smrtnou zbroj.
Když byl Mojžíš vzdorné škůdce skolil, lid se vážně na pokání dal; a pak k prosbě úpěnlivé svolil, pro nové zas tabule se bral.
Cookies on Poetry Cove